Tomáš Ouředníček

Již uběhl týden od našeho osobního triumfu v Africe a mně začíná pomalu docházet, co se všechno přihodilo v uplynulém roce.

Radosti i strasti 2017-2018
Morocco Desert Challenge 2017 jsme nečekaně a suverénně s Davidem vyhráli. Tato obrovská euforie nás úspěšně vedla celou sezónou 2017 a nabudila nás na DAKAR 2018.
Nejtěžší Dakar v historii jsme sice úspěšně, jako jedni z mála, dojeli do cíle, ale řešili jsme každodenně tolik nečekaných technických komplikací díky neotestovanému autu, které bylo mnohdy nadlidské úsílí překonat. Nic šílenějšího už nikdy nemůžeme zažít. A přece.

Crash
Nádherný start s prestižním číslem 301 v Maroku 2018 jsme si užívali při první etapě až téměř do cíle. Ani ne 200m před cílem na nás však čekala neoznačená a nečekaná díra. Těžkou havárie (9x přes střechu ve 180km rychlosti) jsme jako zázrakem přežili téměř bez zranění.
Vděk za život, ale zklamání z totálně zdemolovaného Fordu, nás téměř na 3 měsíce od nehody zcela odstavilo. Nakonec jsme se rozhodli vůz opravit (vlastně postavit téměř nový). A tak jsme od léta vlastně nic jiného nedělali, sháněli peníze, prosili o pomoc a makali každý den.
Koncem září bylo jasné, že Dakar nestihneme. Nakonec jsme dostali šanci jet Dakar v týmu MP Sports Martina Prokopa, což byla úžasná zkušenost a povedlo se nám i udělat skvělý výsledek.

Rozhodnutí
Hned v lednu jsme tlačili na naši německou stáj South Racing, aby se Ranger stihl nachystat na Morocco Desert Challenge 2019. Ano, chtěli jsme to znovu zkusit. Našli jsme to odhodlání znovu odstartovat na oné osudné pláži.
Práce ale pokračovaly strašně pomalu, ještě 10 dnů před startem to vypadalo beznadějně. Denně jsem volal šéfovi týmu i šéfmechanikovi do Portugalska, kde se náš Ranger stavěl. Týden před odjezdem mi šéf slíbil, že se to stihne, šéfmechanik jeho optimismus nesdílel.
Odjeli jsme na závod, cestou v Portugalsku jsme měli vůz naložit a pokračovat do Afriky.
V pátek jsme museli být v Agadiru, abychom v sobotu mohli startovat. V úterý ráno jsme přijeli do lisabonských dílen. První pohled vypadal nadějně, auto bylo okapotované. Druhý pohled však byl horší, motor ještě neběžel. Zrepasovaný motor z naší bouračky byl pouze osazený. Vůbec nebylo jisté, že poběží. Beznaděj mne opět začínala svírat.
Když jsem nádherný zvuk osmiválce opět po roce uslyšel, bleskla naděje. Horečnaté práce pokračovaly, na autě současně dělalo i 12 mechaniků. Do úmoru. Nonstop. Současně se upevňovaly tlumiče, brousila karoserie, usazovaly dveře, lepilo přední sklo, dělaly se polepy nového designu…

Zběsilá (ne)stíhací cesta
Ve středu v poledne jsme museli nejpozději odjet, abychom stihli loď (Gibraltar – Tanger). Až v 16 hod. jsme se pokusili poprvé vyjet z dílny. Ani se to nepodařilo. Zablokovaná kola o brzdiče. Absolutní beznaděj. Hodinová oprava a znovu výjezd. Teď se to podařilo. Inženýr ale zjistil chybu na výfukových ventilech. Rychlá výměna dvou čidel, kontrola kabeláže. Diagnóza: asi vadný ovládací ventil. Výměna z časových důvodů (min 3 hod. vysoce odborné práce) nemožná.
Rychlé balení, a vyjíždíme. Za tmy, zpoždění 8 hodin. Snažíme se jet rychle, David řídí (je z nás nejrychlejší) chce natankovat Funmover, benzinka zavřená, GPS ukazuje pokračovat po malé cestě. Cesta se však zužuje, nikde nekončí, nemožno se otočit a tak jedeme s naší soupravou F-750 Funmover + vlek Agados a něm Ranger Phoenix – celkem 18.5t po uzounké cestě asi 20km až dorazíme někam na farmu, v lese. Hystericky se začínám smát, protože se nám start závodu opět nekonečně vzdaluje.
Má to být znamení, ať do Afriky nejedeme? Nakonec se nám podaří z farmy vyjet, ale při otáčení jsme si sami rampou poškodili masku naší nové krásné závodničky.
Do přístavu přijíždíme nad ránem, naštěstí další loď odplouvá již za hodinu, tak jsme v Africe brzy ráno.

Afrika
Teď nás čeká obávaná celnice v Tangeru. Závod MDC je pod patronací krále Mohameda VI, jsme papírově dobře připraveni, a tak zvládáme celnici jen za cca 1 hodinu.
Funmover valí na plný plyn, u Marakeše se rozhodujeme sundat závodničku z přívěsu a trochu ji zajet alespoň po dálnici.
Auto jede, ale na displeji se ukazují některé nesprávné hodnoty. Odesílám video z paluby inženýrovi, který je v Portugalsku. Hodnoty tlaku oleje jsou velmi špatné. Ranger vracíme na vlek. Snažím se spát, ale samozřejmě to nejde, protože mi začíná být jasné, že tenhle boj s časem nemůžeme vyhrát. Pokud motor není v pořádku, ani se nám nepodaří odstartovat.
V Agadiru po příjezdu makáme dál na autě. Naši čeští mechanici Jakub a Jirka se do toho obuli! Nejí, nespí, jenom šroubují. Třetí mechanik měl být z Portugalska, ale bohužel pro nemoc nemohl jet, a tým neměl nikoho náhradního. Druhý největší závod na světě jen se dvěma mechaniky.
Kluci i David předvádí neuvěřitelný výkon. Ani na jídlo není čas. Přejímky zvládáme v pohodě a dokonce stíháme i malé testování. Naštěstí South Racing inženýr Bernd, který shodou náhod náš vůz pro Ford konstruoval, našel chybu v zapojení hadic k chladiči, chybný tlak je vyřešen a motor zachráněn. Zůstává však snížený výkon díky chybě solenoidu. Jakub se rozhoduje, že motor otevře a součástku vymění. Práci začíná ve 2:30 na boční ulici u města Guelmin. V 7 hodin ráno, 4 hodiny před startem, je vše hotovo.

Před startem
Odjíždíme s Davidem 60km na start na pláž Plage Blanche. Po cestě začínáme cítit podivný zápach spáleného oleje a uklidňujeme se tím, že je vše nové a vypaluje se to. V předstartovním parkovišti na pláži však objevujeme obrovský únik oleje. Na místě je portugalský mechanik, snaží se zjistit, co se děje, odhaduje za příčinu únik oleje z převodovky.
A jsem v háji. Asi nemá cenu ani startovat. David mne uklidňuje milosrdnou lží, že převodový olej hoří hůře. OK, odstartujeme, ale je jasné že cíl neuvidíme. Dobrá, náš cíl bylo odstartovat. Pokud uvidíme cíl, je to navíc další meta.

S T A R T
Odstartovali jsme. Okno se ihned zamlží a stěrače nefungují, navíc je v kabině kouř ze spáleného unikajícího oleje, bez otevřených okýnek bychom se udusili. Naštěstí jedeme za Toyotou ve svítivě-oranžové barvě, tak se tohoto špatně viditelného bodu snažím držet. Na CP bodě (kontrolní bod s razítkem) to z nás tak kouří, že nás komisař upozorňuje, že asi hoříme. Jedeme dál, motor postupně mění zvuk, 10 km do cíle a váháme, jestli nezastavit a nezkontrolovat motor a případně dolít olej. Ale pokračujeme a jsme v cíli.
Další meta pokořena. Obrovská radost. Mechanici se ihned snaží najít příčinu úniku, není to převodovka, olej stříká z motoru z těsnění pod víkem. Kuba přiznává, že to asi bude jeho chyba při nočním/ranním zavírání víka.
Super, stačí přetěsnit a … můžeme pokračovat!!! Auto je celé promaštěné spáleným olejem, přední okno umýváme i benzinovým čističem 8x a stejně se pořád se matle.
Neuvěřitelné. Můžeme pokračovat, jedem svižnou jízdu, letos je soutěž navigačně mega těžká a občas bloudíme, díky chybně vyjetým stopám. Až do 3. etapy, kdy se strhla krycí guma zadní nápravy a roztrhla se manžeta poloosy. Výměna nám trvá skoro 50 min., Davidova kombinéza je úplně černá a zamaštěná. Ale zvládáme to.

6. horká etapa
Přichází první dunová etapa. Máme chybné nastavení převodovky, tak se trochu bojím, jak bude auto v dunách fungovat. Dobře. Jedu s velkým nasazením, prudký výjezd na skoro kolmou dunu, skok a náraz na čumák. Naštěstí nejdeme přes střechu. Nastartovat a valíme dál. Získáváme náskok, mnoho závodníků je zapadených, předjíždíme kamiony i auta, spoustu motorek. Cítím, že to bude náš den, máme šanci na zásadní výsledek. Na konci jednoho dunového pole mi motor chcípá na vrcholku duny. Rozčilení, zkoušíme hydraulické pístnice, aby auto pozvedly.
Najednou zpodkapoty vyšlehnou plameny a kouř. „Hoříme!“, řve David, okamžitě odpoutat a vyskakujeme z auta. Celý prostor pod motorem je v plamenech. David spouští automatický hasicí systém, já vytahuji ruční hasičák, běžím s ním před auto, padám ze strmé duny, vyškrábu se k pravému předku. Fouká silný vítr, písek bodá do očí, nedají se udržet otevřené. Odjišťuji hasičák a snažím se stříknout za přední kolo do ohně. Vítr mi celou dávku vrací do tváře i se zplodinami z ohně. Na chvilku se zapotácím a snažím se nespadnout, další dávka už míří přesně. Oheň se zmenšuje, ale hoří to dál. Panika. Hrůza. Nikdo nikde. Další hasivo nemáme. David volá Iritrackem ředitelství, že hoříme. Co dělat? Co dělat? Začínáme vytahovat všechny věci, ať neshoří vše. Modlím se. Křičím: „Ne, přece nám to nemůže shořet!“
David dostává spásnou myšlenku: „Písek! Házej písek!!!“ Rukama zoufale hrneme písek pod motor. Slyším zvuk kamionu, beru prázdný hasičák a zoufale s ním mávám. Pilot to asi nechápe, nevidí kouř kvůli vichřici a jede dál. Naději střídá beznaděj. David pořád dál háže písek… Oheň se udusil.
Po okamžicích hrůzy a zoufalství najednou svítá naděje.
Ano, uhasili jsme to, nemůžu potlačit třes rukou, snažím si uvědomit, že je to za námi. David zjišťuje, že pravděpodobně z motoru stříká benzín.
Štěstí, že auto neshořelo. Zklamání, že končíme v závodě.

Předčasný konec?
Za hodinu přijíždí sweeper truck, který vyslali pořadatelé, nakládá nás navijákem na korbu a vyveze k silnici, asi 30km od dalšího bivaku. Potřebujeme ještě auto odtáhnout na laně po silnici, tak stopujeme, ale téměř žádný provoz, nebo nás odmítají. Pak jede Range Rover, španělská rodinka s malým dítětem na dovolené. Okamžitě souhlasí, že nás odtáhnou. Divoká jízda, Ranger sice brzdí, ale bez motoru nejde posilovač řízení, tak každá zatáčka je víc než utrpení, mám obavu, abychom nenabořili našeho pomocníka. V bivaku na nás všichni hledí s údivem, protože se rozšířila zpráva, že nám Phoenix shořel. Totiž v této etapě úplně shořela jedna buggy a došlo k promíchání informací. Nejede internet ani běžný telefon. Občas se objeví signál a přichází mi sms z celého světa, že nás velmi litují, že nám nové auto shořelo.
Mechanici vše zkoumají a záhy nacházejí pravou příčinu požáru: prasklá vysokotlaká hadice s hydraulickým olejem, který stříkal přímo na rozžhavený výfuk. Motor je tedy v pořádku. Po všem tom stresu je úplně jasné, že končíme. Asi hodinu sedím, neschopen pohybu a koukám na auto. Promítám si, co jsme právě prožili. Vše ztraceno? Žádná budoucnost? Bylo to správné rozhodnutí auto znovu postavit? A najednou mi blesklo hlavou naše (šílené)motto: “Nikdy to nevzdám“. Jde to přece opravit! Sice není šance na výsledek, ale náš cíl byl přece odstartovat. A dojet! Svolávám tým a kolektivně se rozhodujeme, že zkusíme pokračovat! Najednou zase svítí slunce.
Prosím šéfmechanika SouthRacing o pomoc a do rána kluci společně auto připravují k jízdě.

Pokračujeme!
Další duny. Dáváme to perfektně, předjíždíme tři kamiony i Peugeot. Zlobí ale řízení, začíná v pravé zatáčce kopat do volantu. Každou pravou řvu bolestí a držím se zatnutými zuby.
A pak poslední etapa. Dokončujeme bez problémů, i přes strašný prach a neustálé předjíždění pomalejších soupeřů. Jeden šílený skok bokem, ale ustojíme to.

Nádhera!
A najednou cíl. Cíl největšího afrického závodu. Jsme tady! Přichází mechanici, radostná euforie. Přichází Gert Duson, ředitel závodu. Neubráním se slzám, najednou mi to všechno dojde. Ty stovky hodin práce, ty hromady peněz, všechny ty oběti, všechna ta nepřízeň osudu, olej na startu, a požár, kdy jsme o auto mohli přijít podruhé. Ale vydřeli jsme to! Jsme v cíli.

David je borec! Jakub a Jirka jsou borci.
Jsem neskutečně hrdý. Na nás. Jsem neskutečně vděčný. Děkuji Pánu Bohu. Děkuji rodině za bezmeznou trpělivost. Děkuji partnerům za důvěru.

Tomáš Ouředníček